OZN: Khal Berger je MRTEV! Darkblooom-Morningstar dočasně velitelem

Září 2017

| Event # 10

20. září 2017 v 23:42 Eventy

Behind the wall # 69 / Háží Vivienne očkem po starších?

18. září 2017 v 20:57 Behind The Wall Newspaper

- Máme tady pro Vás velmi žhavou novinku, která se týká slečny Vivienne. Tata jemná dívenka s tváří chodícího anděla nám začíná vytahovat růžky a hází nám očkem po starších mužích. To by snad nebylo ani tak příšerné, ale ten její vkus?! I když, co si budeme nalhávat, špatní hoši jsou a vždycky byli velkým lákadlem pro nás jemné dívenky.

A o kom, že se to vlastně bavíme? O samotném Aelricovi Neffresovi, který je znám tím, že patřil dříve ke Grounderům a o co horší to je, že se měl stát samotným následovníkem pomyslného jejich trůnu. Tak si říkáme jestli si nemohla najít někoho jinačího a nebo zda zavolat polici. Či ještě lepší, že by se zavolalo do blázince, aby někdo slečnu Vivienne vyšetřil a vyhnal ji tento nebezpečný nápad z hlavy?!

Vaše
Redaktorka novin Behind The Wall

Archie Desert | Vivina

15. září 2017 v 20:39 Charaktery

ARCHIE DESERT

(Vivina)
Body: 70
Majetek:
---------------------------------------------------------
Partner: Jaelyn Lemeryen (partnerka ?)
---------------------------------------------------------
Status: ŽIVÝ
Věk: 34let
Rasa: Druid

Výška: 185 cm
---------------------------------------------------------
FACECLAIM: Jake Gyllenhaal
---------------------------------------------------------
Povaha - Archie je sám o sobě naprostá anomálie, co se týče lidského chování. Nelze ho ani pořádně popsat, aniž by se do toho člověk nezamotal a nedokázal se vymotat. Když byl malý, byl roztomilý a hravý. To první mu svým způsobem zůstalo, avšak to druhé… tam už to trochu pokulhává, jelikož ho život spíše naučil vážnosti a na nějaké hry či laškování není zrovna moc času a vlastně nemá na takové blbiny ani náladu. Loajálnost mu zrovna nic neříká. Když se vykopal z těch svých stupidních depresí, uvědomil si, že musí nějak přežít, a tak prostě běhá ze strany na stranu, dělá to, co je výhodné hlavně pro něj. Nepleťte si ale loajálnost a věrnost. Pokud se bavíme o věrnosti vůči dívce či nějaké jeho příteli, nezná mezí. Když se zamiluje či si někoho oblíbí, je jako neřízená střela, většinou to lidi vyděsí natolik, že utečou. Nedokážou unést takovou přemíru lásky, kterou jim dává. A přesně toto ho zničilo. Moc miloval a ztratil vše, na čem mu kdy záleželo. Domov, rodinu i jeho lásku. Poučil se a právě teď mu nějakou dobu trvá, než si někoho k sobě pustí. Možná se k vám (hlavně tedy dívkám) chová šarmantně, je charismatický a prostě ten typ kluka, kterého byste se nebáli dovést domů a představit rodičům, ale aby vám dovolil nějaké důvěrnější doteky či otázky, to chvíli trvá. Když mu však hned na první pohled nějak padnete do oka, ať už vzhledově či povahově, nějaké ty důvěrnosti si dovolí, to už se však nestává tak často.
Nesnažte se ho ale naštvat, prosím, je to pro vaše dobro. Stačí nějaká hloupá poznámka na jeho rodiče, život či vzhled nebo na cokoliv, co by se ho mohlo nějak dotýkat a to pak zažijete pořádné rodeo. Ze začátku možná rozbíjí jen věci kolem sebe, ale nakonec vztáhne ruku i na vás. To je taky jeden z důvodů, proč si k sobě lidi moc nepřipouští. V tomto stavu mu nedělá problém a vlastně se mu to i líbí, někoho zabít, mučit, ubližovat mu. Je to prostě nějaká schizofrenní vyšinutý maniak. Ďábel v andělském těle. Proto se snaží zrovna moc nevyhledávat konflikty. Ne že by se bál, jen ví, že by vyhrál. Je fyzicky velice silný. S tou psychikou už to trochu kulhá, jelikož na tom stále není zrovna nejlépe, ale rozmlátit vám držku mu problém nedělá. Navíc má výhodu v tom, že moc lidí neví, jak vlastně vypadá v obličeji. Přes to jeho kožené odění a kápi, která mu schovává tvář do stínu, toho zrovna moc neuvidíte. Když si však kápi sdělí a hodí na vás rozpustilý úsměv, můžete se v klidu roztéct. Není nijak zvlášť namyšlený, má jisté zdravé sebevědomí. Zná jeho silné a slabé stránky.
Když byl mladší, ještě před vyhoštěním z jeho kmene, to byl poměrně společenský mladík, který věděl, kdy co říct a jak to říct. Avšak teď, po téměř deseti letech izolace od ostatních, je docela neotesaný a nespolečenský. Moc toho nenamluví, a pokud ano, tak to nedává smysl. Sem tam mu nějaké to slovo vypadne či si splete význam. V takových chvílích vypadá jako ztracené štěně. Je to jedna z jeho slabých stránek, stydí se za to, avšak nic moc s tím nenadělá. Je dost možné, že se ze začátku bude, i přes jeho vrozené charisma, chovat tak trochu jako neandrtálec. Prostě praštit kyjem po hlavě a odtáhnout do jeskyně. Nemá zrovna moc zafixovanu stydlivost či nějaký mluvící flirt. Bez ostychu si vás bude prohlížet, řekne vám, co si o vás myslí. A ještě k tomu, když jste dívka. Nedivte se mu, skoro deset let neměl žádnou babu, to by se na každém chlapovi nějak podepsalo.
I přes to jeho charisma, úsměvy, občasnou zasmušilost, věrnost, druhou osobnost v jeho hlavě a neandrtálské chování, i on má někdy slabé chvilky, kdy má chuť se rozplakat, což už pěknou chvíli nedělal. Většinou si tyto pocity nechává pro sebe, zamčené uvnitř sebe a právě proto jsou pak ty běsnící chvilky ještě horší než normálně. Kdybyste ho však viděli plakat, očividně se už něco musí dít. Na svůj přívěšek nedá dopustit. Kdyby ho ztratil, pravděpodobně by umřel hysterií. Občas má však tendenci ho při spánku držet v ruce. Pak když se probere a on nikde, to byste měli vidět ten vyděšený pohled v jeho očích. V podstatě je to tam hodně, hodně uvnitř ten zranitelný klučina, který se upíná k tomu, co zná. Tuto jeho stránku neukazuje jen tak někomu.
Obecně má rád přírodu. I když přišel o to pouto s ní, miluje ji, rád se v ní pohybuje, má rád vůni stromů, deště, protože prostě do té přírody patří. Hlavně déšť. Jeho schopností je ovládat vodu, ke které má velice kladný vztah, takže cokoliv s touto tekutinou ho fascinuje. Rád se koupe. Mezi jeho oblíbené činnosti, kromě toho plavání, patří též jízda na koni, ke které si našel cestu až v pozici vyhnance. Sám má jednoho koně, kterého má tak vycvičeného, že i když ho pustí z uzdy, tak se k němu jeho věrný přítel vrátí. Není zrovna gramotně zručný. Sotva mluví, sotva počítá a čtení… to zapomněl úplně. Ale nestydí se za to, protože vyniká i v jiných věcech. Rád maluje, když má čas, a člověk musí uznat, že mu to i docela jde. Dále se vyzná v bylinkách i zvířatech, avšak flora je mu bližší. Kromě své druhé rozzuřené stránky se bojí svých nočních můr, kvůli kterým hodně často nespí. A jinak se, ať už to zní absurdněji, bojí hadů. Má z nich panickou hrůzu, netuší proč, prostě to tak je. Nikdy neměl nijak zvlášť vyhraněný typ, co se týče jeho protějšku. Jen ho musí něčím zaujmout, pak už to jde samo. Obecně nerozumí moderní technice, nikdy v životě v ruce ani nedržel vysílačku, tyto věcičky jsou mu naprosto neznámé. Je z nich navíc nervózní. Upřednostňuje spíše pěstní souboj, či dýky, mačety, meče a podobně. A jedy. Hodně se vyzná v jedech.
---------------------------------------------------------

-----------------------------------------------------------------------------------------
Specializace - Odborník přes rostliny / sběr menšího jídla
Úroveň - 5 - Úroveň vyhnance
Quest Level - 1.0

Schopnost - ovládání vody
-----------------------------------------------------------------------------------------
Minulost:Každý někdy poznal ten pocit, kdy se sám sebe ptal na typické existenční otázka, které většinou znějí: 'Kdo jsem?' 'Odkud jsem?' 'A proč jsem zde?'. Ani tento dospělý muž není žádnou výjimkou. Sám si tyto záludné otázky pokládal v minulosti téměř neustále, hlavně když byl menší, avšak na rozdíl od jiných bytostí na této, pomalu se vzpamatovávající, planetě on nenašel odpověď. Zatím ne. Třeba to někdy pochopí, tohle všechno, třeba ano.Pouští se ozýval křik. Ano, chápete to dobře, našli ho v Mrtvé zóně. Byl to menší kmen Druidů, který cestoval z jedné strany Mrtvé zóny do druhé, kde se následně chtěli usídlit opět v lesích, kde se v dnešní době nachází Groundeři a Kolonie. Všichni se zastavili, poslouchajíc ten bezbožný jekot několika měsíčního opuštěného chlapečka, který měl přes oko tetování jeho druhu. Ujali se ho, i když nemuseli. Mohli ho nechat jeho vlastnímu osudu, a možná by to tak bylo lepší. Ale neudělali to a jeden pár se ho ujal a pojmenoval ho jako Archibald, což je celé znění jeho dnešního jména. Nevěděli, zdali bude chtít nějaké přízvisko, a proto se mu ho rozhodli prozatím přidělit sami. Desert. Neboli poušť, což je místo, kde se narodila a odkud pochází.A tak se s tím malým chlapečkem vydali přes Mrtvou zónu až do území Grounderů. Tam nebyl problém se domluvit s jejich Velitelem, zdali by jim dovolil se někde v lesích usídlit. Přeci jen byli neškodní, v podstatě pacifisti, kteří nedělali žádné problémy, nebyli to žádní přistěhovalci, před nukleární válkou byli roztroušení po všech lesích na planetě. Teď už jich je jenom hrstka. Pár jich je v tom nebeském tělese a pár kmenů i ze, na Zemi.
Když jim Velitel tohle osídlování dovolil, okamžitě se všichni, co mohli, jali do práce. Po pár letech, kdy bylo Archiemu asi pět let, byla jejich vesnice plně vybavená vším, co zrovna oni potřebovali. A on měl šťastné dětství. Smál se a hrál si s ostatními dětmi, dokud mu jeho rodiče - Lilie a Gabriel - neoznámili, že bude mít bratříčka. Ze začátku byl naštvaný, protože už i v tak malém věku si uvědomoval, že všechnu pozornost, kterou od svých rodičů dostával (doopravdy mu bylo jedno, že to nejsou jeho biologičtí rodiče, nezajímalo to nikoho), se přesune na toho malého prcka, za kterého byl však následně rád, protože měl někoho, s kým mohl dělat blbosti a řešit takové ty klučičí věci.
Jemu mladšímu bráškovi Lucianovi bylo okolo dvou let, tudíž Archibaldovi bylo sedm, když do jejich kmene přijali další rodinku. Otec s dcerkou, která byla tak nádherná, že tomu staršímu kloučkovi naprosto vyrazila dech. Měla ohnivé vlásky, jasně modré oči a hezky vykrojené rty. Už v té době se do ní zamiloval a to ani nechápal, co to pojem láska znamená. Jen věděl, že je pěkná, je mu s ní dobře a je to jeho kamarádka, tak bylo jasné, že ji má více než rád. Stali se z nich nejlepší přátelé. Z Luciana se též vyklubalo docela šídlo, a když byl dostatečně velký, začal s jeho velkým bratrem, kterého bral jako vzdor, a jeho nejlepší kamarádkou chodit ven, hrát si s nimi.
Jednou šla tato povedená trojka ven do lesa mimo jejich osadu, kde se chtěli Archie s Esther vykoupat a trochu si zaplavit. Jaksi jim ale nedošlo, že malý, v té době asi osmiletý Lucian, neumí dost dobře plavat. Strhl ho proud. Starší děti se pro něj rozběhly, avšak bylo jasné, že ho nedokáží z té vody nijak dostat. V tu chvíli se ve starším, třináctiletém, chlapci cosi rozhořelo. Voda se zastavila, zvedla se i s jeho mladším bráškou a toho následně vyhodila na břeh, kde ze sebe začal kuckat vodu. Všichni z toho byli poměrně vyjuchaní, avšak Archie na to zapomněl, když se mu Esther vrhl okolo krku. Protože to přeci bylo kamarádské objetí, vždyť zachránil svého mladšího brášku. On to ale tak nevnímal. Tiskl si ji k sobě a už ji nikdy nechtěl pustit. Takto nějak objevil svoji schopnost, se kterou dokáže pomáhat, ale i napáchat škody, jak se nakonec i přesvědčí. Je to však jedna z jeho šťastných vzpomínek, kterých nemá zrovna moc.
Nebyl ale jediný, kdo se začal zamilovávat do jejich společné kamarádky. Lucian byl možná o pět let mladší, ale čím byl starší, tím více Esther vnímal jako hodně krásnou a milou dívku, která neustále byla tak nevinná, plná světla (to asi ale bylo tou její schopností). Jenže v tomto věku dospívání nastaly mnohem horší věci, které se musely řešit, než byla nějaká holka, o kterou stáli dva kluci.
Byla to prkotina. Ani už si vlastně nevzpomíná, proč se tak rozčílil, zřejmě mu to ale v té době připadalo nesmírně důležité, protože si jen pamatuje, jak křičel, kopal, mlátila se všemi možnými věcmi a nedokázal se uklidnit. Srdce mu bilo, na čele měl žílu, která jasně řvala, jak naštvaný je a v očích měl rudou smrt. Možná proto ho nechali v té poušti, měl prostě umřít, jelikož neměl vadu na těle, ale na duši. Byl nebezpečný, aniž by si to uvědomoval. Nikdo se k němu nechtěl v těchto záchvatech přiblížit, nikomu se nedařilo ho uklidnit, až najednou přišla ona. Jakmile ji spatřil, bylo to rychlé, vztek z něj vyprchal tak rychle, jako se objevil. Stala se jeho kotvou a nechával se od ní kolébat, když se zhroutil k zemi. V tu chvíli po asi deseti letech poprvé plakal. A ona ho utěšovala. Byla úžasná. A tak jí to prostě řekl, protože proč ne, když má možnost. Prý si to musela rozmyslet. Netušil, co na tom chtěla rozmýšlet, prostě ho buď miluje, nebo ne. Nechal jí ale prostor, stejně si musel o tomto všem s někým promluvit. A vybral si svého mladšího bratra. Sice toho v jeho věku ještě moc nechápal, ale byl posluchač, kterému se Archie mohl vyzpovídat. A tak to udělal.
Mluvil bez přestání, říkal mu všechno, od prvních pocitů, když ji zahlédl poprvé, až po dnešní den. Viděl v jeho očích bolest, když mu říkal, jak dívku jeho snů miluje, ale dělal, že to nevidí. Nechtěl to vidět, nechtěl se o Esther dělit, nechtěl svému bratříčkovi ublížit, a tak tu jeho bolest slepě ignoroval.
Den na to za ním zrzavá dívka přišla a prostě ho místo pozdravu políbila. Od té doby byl doopravdy šťastný. Byla jeho kotvou, jen ona ho dokázala uklidnit, když ho popadl záchvat, jen ona ho mohla uspokojit, jen s ní mohl být šťastný. Pokud nikdy nevěřil na spřízněné duše, tak teď začal.
Když mu bylo něco okolo pět a dvaceti, plus mínus, Esther zmizela. Prostě nebyla. Hledal ji po jejich vesnici všude. Naprosto všude. Začala ho pohlcovat beznaděj, opět se v něm ozývala ta příšera, která se z něj stala, kdykoliv se přihodilo něco špatného. Je pryč. Nikdo ji neviděl, neměl ho kdo uklidnit. A jemu bylo jasné, že za tím má prsty jeho bratr. Ten malý proradný fakan už to bez tak nevydržel a něco jeho lásce, málem i ženě, něco udělal. Věděl to, nemohl se mýlit, i když ho zaslepoval vztek. Vyhledal Luciana. Ten nechápal, o čem to jeho starší bratr mluví. Nechápal, co po něm ten idiot chce. V Archiem to vřelo stále více a více. Křičel na něj, nakonec udělal něco, co nevěřil, že by někdy mohl udělat. Použil svoji magii ve špatný prospěch, zneužil dar od přírody k tomu, aby mučil svého vlastního bratra. Působilo mu slast vařit mu krev v žilách, slyšet jeho nářek. Přitom to byl vlastně skoro kluk. A těsně před tím, než zemřel, jeho srdce už to nezvládlo, oznámil Archiemu holou pravdu. Esther odešla, protože už to s ním nezvládala. Občas je totiž i přemíra lásky špatná. A k tomu ty jeho záchvaty. Proto od něj raději utekla. A on kvůli tomu zabil svého bratra.Zhroutil se. Seděl a třásl se vedle mrtvého těla svého mladšího bratříčka, o kterého se vždycky staral, když ho našli. Například Groundeři by ho zabili za jeho zločiny, ale takto Druidové nefungují. Nezabíjí, když to není nutné, protože tak by ztratili pouto s přírodou. Toto přetrhnutí bolí jako čert, je to trest sám o sobě, protože člověk má pak pocit, jako by mu chyběl kus sebe, i když mu stále zbývají jeho schopnosti. A proto ho s jeho bolestí vyhnali z jejich vesnice a dali vědět ostatním, aby všichni věděli, co je to za zrůdu. Ten pohled v očích jeho rodičů, když opouštěl jejich vesnici, ho trhal na kusy. Nikdy nebyl nevzornějším synem, ale vždycky je miloval a milovat je bude. A pohled na mrtvého Luciana a kompletně zlomenou Lilii, kterou musel Gabriel pevně svírat, jak se třásla a křičela, ho neustále bude strašit ve snech.
A tak se stal vyhnancem. Ze začátku to pro něj bylo těžké. Nežil, pouze přežíval ze dne na den. Občas to chtěl i ukončit, ale věděl, že tím by si zkrátil svůj trest za jeho prohřešky. Nemohl to udělat. Potácel se tudíž sem a tam, z místa na místo, nikde nezůstával dlouho, učil se za pochodu. Lovit, stahovat zvířata z kůže, rozdělávat oheň a všechny tyto důležité věci pro přežití, též se naučil jezdit na koni. Neustále nosil kápi, která ho schovávala před zvědavými pohledy ostatních a tohoto zvyku se nevzdal ani teď. Jednou našel kdesi v polorozpadlém městě malou lahvičku, do které si schoval ohnivé prameny své lásky a od té doby to nosí na krku a nesundává to. Vysloužil si i pár jizev, jedna se mu například táhne z koutku dolů po bradě. Byl neustále v bolestech, neměl ho kdo udržovat v klidu, záchvaty přicházely čím dál častěji, trvaly déle, občas si ani nepamatoval, co vlastně dělal. A taky ho štval jeho vlastní odraz. To znamení na jeho tváři, které mu připomínalo, čím byl a čím se stal. Rozhodl se vyhledat jednu nějakou pochybnou osobnost, která ho i za cenu jizvy, která se mu táhne přes oko, zbavila toho znamení. Od té doby ani nejde poznat, že je to vlastně Druid, i když přišel o velkou část spojení s přírodou.
Byl den, jasný den, když uviděl, jak nebem prolétává nějaký objekt, ve kterém vlastně byla Padesátka. Nějak zvlášť se o to nezajímal. Ani o nějakou stupidní Kolonii, žil sám a vyhovovalo mu to, protože naposledy když k němu moc přilnul… no… všichni víme, jak katastrofálně to dopadlo. Stával se z něj stále více a více nespolečenský člověk. Našel si menší jeskyni, poblíž Kolonie, kde si udělal konečně stálý domeček. Nehrozilo, že by ho někdo mohl napadnout, protože je krásně schovaná pod různým listím a dostat se do ní dokáže jenom člověk, který už v ní někdy byl. Má to tam hezky zařízené. Z kůže, listí a podobných věcí si v podstatě udělal postel. Má tam i provizorní kuchyň či koupelnu, která sestává s malého jezírka, které se dál v jeskyni nachází. Je tak spokojený.
Jednou však vylezl ven, když viděl, jak se nějací lovci vrací směrem do Kolonie. Bylo snadné se k nim přimotat, když nechce být vidět, není. Samozřejmě, že na něj nakonec došli, když se ochomýtal okolo a kradl a byl docela fascinovaný celou touto… divnou technologií. Tato situace se stala před pár měsíci. Snažil se jim nějak kostrbatě vysvětlit, co tam dělá a podobně, což mu zrovna moc nešlo, protože hodně dlouho nemluvil, a tak si přišel jako pětiletý spratek. Když jim to však osvětlil, byli tak hodní a nabídli mu, aby žil v Kolonii s nimi. Nesouhlasil, nemohl, nebyl to jeho domov. Ale souhlasil s tím, že jim bude pomáhat v oblasti rostlin, ve kterých se vyznal doopravdy hodně, avšak jen pod tou podmínkou, že nebude bydlet v tom divném komplexu a bude moct chodit ven, kdykoliv bude chtít. Nebylo to ani tak kvůli němu, jako spíše kvůli nim, kdyby chytil nějaký další záchvat, aby zbytečně někoho nezabil.

Vivienne | Vivina

10. září 2017 v 17:23 Charaktery

VIVIENNE

(Vivina)
Body: 110
Majetek:
---------------------------------------------------------
Partner: Aelric Neffres (přítel)
---------------------------------------------------------
Status: ŽIVÁ
Věk: Ani ona sama neví
Rasa: Ochránce Aspektů

Výška: 163 cm
---------------------------------------------------------
FACECLAIM: Alona Tal
---------------------------------------------------------
Povaha - Sladká. Nevinná. Laskavá. Nápomocná. Tak by ji popsali lidé, kteří s ní neprohodili ani slovo, kteří ji neznají a vidí jenom tu sladkou tvářičku na povrchu. Nevidí ty tmavé kruhy pod očima, to mrtvo v jejích očích. Kdyby to viděli, pochopili by, že tato holčička k nakousnutí, rozhodně není nevinná ani sladká či laskavá. Nápomocná být dokáže, to ano, ale rozhodně ne jen tak. Snad si nemyslíte, že byste za ní mohli dojít a něco chtít, aniž by ona něco chtěla po vás na oplátku? Řídí se pravidlem: 'oko za oko, zub za zub'. Díky tomu stále přežívá a má na živobytí.
Co bych o ní kromě té části o očích a zubech mohla tak říct? Zřejmě asi to, že Vivienne je přesně ten typ věčně zamračené, zamklé dívky, kterou nechcete rozlobit, protože během vteřiny máte u krku nůž. Sice je docela trpělivá a nenechá se jen tak vyprovokovat, ale když se to stane, tak to stojí za to. Už se spálila tolikrát, že nikam nechodí minimálně bez nože. Je nedůvěřivá, rozhodně si Vás jen tak nepozve na čaj do obýváku, nemluví o sobě. Když na to čirou náhodou příjde téma, okamžitě ho odvrátí do nějakých bezpečných vod. Nerada o sobě mluví, protože když tak dělá, nebo když nad tím jenom tak přemýšlí, v očích má ten pohled zraněné slečny, která si toho tolik prožila. V takových chvílích, kdy přemýšlí nad otroctvím, Adrianem či svým ztraceným dítětem, nedokáže udržet usedavý pláč, který by rozesmutnil každého v jejím okolí. Proto si tyto emoční výlevy nechává na doma, do svého soukromí. Někoho by ta tajemnost mohla přitahovat a ono to tak ze začátku je, avšak nakonec je to spíše ke škodě. Je totiž docela smutné, když ji vidíte už například po páté a vlastně si po rozloučení s ní uvědomíte, že o ní víte maximálně tak její jméno. Ani u té pitomé rasy si nemůžete být jistí, protože vypadá jako obyčejná lidská dívka. Když však po.... například desátém setkání s ní vidíte na rtech alespoň náznak úsměvu, můžete se s hrdostí poplácat po rameni.

Je poměrně vnímavá, i když se to tak nemusí zdát. Možná patří mezi stráž a volí raději pěstní souboj než ten konverzační, avšak je chytrá, něco v té hlavě má. Dokáže si všímat detailů, které ji prozradí o Vaší osobnosti vícec, než Vaše slova. Má za sebou velkou řádku let plnou samoty a bolesti, že už ani nic jiného nezná. Bojí se být šťastná, protože věří, že někdo příjde a to štěstí ji z rukou vytrhne. Moc ráda by se znovu zamilovala, opět poznala ten krásný pocit, je jí jedno, jestli je to dívka nebo muž, ale ten strach, který je v ní zakořeněný...je moc silný. Zdali je ulhaná či upřímná.. to by byla otázk za milion. Je totiž od každého trochu, stejně jako dokáže být trpělivá i netrpělivá, zlá i dobrá, sobecká i ochotná. U Vivienne si můžete být jisti málo věcmi, avšak jedna z nich je oddanost její rase, pro ostatní Aspekty, které má hlídat, by se roztrhala. Má ve zvyku první konat a teprve následně přemýšlet. Už se párkrát stalo, že ji hrozilo vyhnanství. Mezí jeji klady patří toleranství. Je jedno, co jste za rasu, zdali jste z vesmíru či jste Grounder, zrovna kvůli tomuto Vás odsuzovat rozhodně nebude.

Viviene je převážně pesimistická melancholicky založená introvertka bez smyslu pro humor a s mračením se pro každého. Toto je jednoduché shrnutí její povahy. Nevěří v mnoho věcí, vlastně ztratila víru v téměř všechno. Věří možná tak v sebe a svoje schopnosti. Nemá problém někoho zabít. V tomhle je dosti sobecká. Pokud někdo ohrožuje její život, bez milosti ho odpraví. Tedy...děti ne, zas tak zvrácená není. Pro ty má vlastně slabost. Jelikož své vlastní ztratila, nědělalo by ji problém si vlastně úplně cizí přisvojit a starat se o něj.
Její nejoblíbenější činností kromě hlídání Kolonie a hraní si s nožem, je čtení či praktikování všelijaké magie, která ji dokáže jak propojit s přírodou, tak ji zahubit. Má to však spíše jako koníček, kterým vyplňuje volný čas. Spí možná tak čtyři hodiny denně, jelikož ji trápí noční můry. Je gramotná, díky čemuž toho umí tolik. I přes nebezpečí, které v ní číhají, miluje noc a hvězdy. Často ji můžete potkat, jak se prochází po Kolonii, občas jde až za její brány, aby si lehla do trávy a hleděla na hvězdy. Je to jeden z jejích rituálů, kdy nechává vyplout na povrch potlačované emoce v podobě pláče. Neumí plavat, nikdy to nezkoušela a ani to nemá v plánu. Jejím nejvroucnějším přáním, kromě další lásky, je, že najde své dítě a aspoň trochu ho pozná. Tak nějak doufá, že by její potomstvo mohlo zaplnit tu propast v jejím srdci. Mezi Stráží má poměrně dobrou reputaci na to, že je to taková křehule. Možná na tom respektu dodávají i její černé oči, které se sem tam ukážou.
---------------------------------------------------------


-----------------------------------------------------------------------------------------
Specializace - Ochranka
Úroveň - 4 - Akutní úroveň prověření
Quest Level - 1.0

Schopnost - Vycítění ostatních aspektů (nejen, že ví, kde se právě nachází, pokud jsou v blízkosti několikati desítek kilometrů, dokáže se však napojit na jejich emoce, tudiž vycítí, když je některý z nich v nebezpečí, či se mu obecně něco děje)
-----------------------------------------------------------------------------------------
Minulost: Její nejstarší vzpomínka sahá do dob před Archou, před nukleární válkou, před všechnu tu hrůzu, když prožívala vlastní noční můru. Její rasa byla považována za bohy, i když se ona tak necítila. Dokud však nepřišli ti zlí lidé a nezačali je lovit, chytat je a následně prodávat do otroctví, jako by byli jen nějaká hloupá zvířata, která nemají právo na vlastní rozhodnutí. A přesně sem, do tohoto otřesného období jejího života, sahá její nejvzdálenější vzpomínka. Nevzpomíná se na rodiče, nevzpomíná si na své dětství, má sem tam jen nějaký útržek zahalený v oparu.
A najednou tam stojí, v řetězech mezi ostatními, v těle zhruba dvacetileté dívky. Na tom čísle se zastavil její biologický růst. Pod černou barvou zalitýma očima má tmavé kruhy, tváře má propadlé, křivky žádné a kosti jí téměř rozsekávají kůži. Nikdy nebyli zrovna opečovávání a v jejím případě to platilo dvakrát tolik. Neustále vyvolávala rozmíšky, utíkala, kousala a kopala kolem sebe, až dokud nepadla vyčerpáním. V tom stavu ji začali udržovat, aby nebyla nebezpečná. Stejně by jim nic neudělala. Bylo jí špatně, hlava ji bolela, jak všude kolem sebe cítila ostatní Aspekty, kterým bylo ubližováno. Cítila je, jejich bolest a strach, jako by byl její vlastní.
Jeden den přišel kupec. Ona byla jedna z mála, která mu chyběla. Ochránkyně. Selhala ve svém poslání, měla se o ně postarat, ale nezvládla to a teď stojí tady, na vyvýšeném místě, její duše je prodávána jako nějaký kus flákoty. Viděl v ní potenciál, chtěl mít další do sbírky, chtěl se mít čím chlubit a navíc potřeboval další osůbku, která by se o něj starala. A tak si ji koupil. Cena byla vysoká, co si budeme povídat. Navíc ji museli předávat v okovech, aby se na toho hnusáka nevrhla a nerozbila mu lebku o nějakou zeď.
Ten muž měl v době další a další Aspekty, její sestry a bratry. Bylo jí z něj špatně, avšak dostávala řádně najíst, aby byla silná, tudíž držela pusu zavřenou. Alespoň do té doby, dokud se nepřidala do práce k ostatním. Ti slabší jedinci pracovali v domácnosti, ostatní v různých dolech, aby těžili nerostné bohatství, kterého pomalu ale jistě ubývalo. Kdykoliv někdo něco pokazil, ozval se v ní instinkt Ochránkyně a raději to vzala na sebe. Ze začátku jen dostávala přes tvář pěstí či kopanec do břicha, ale s přibývajícími prohřešky se i tresty začaly stupňovat, vzali na ni bič, několikrát za sebou, až nebyla schopná se pohnout. V těch momentech, kdy se neustále probouzela a následně upadala do bezvědomí, chtěla usnout a už se nevzbudit. Nezvládala to. Byla stále slabší, záda ani neměla pořádně zhojená a už přicházel další trest. Co to bylo za muže, který ji trestal, který ji koupil, nemá potuchy, jeho tvář si nepamatuje, natož jeho totožnost. Pamatuje si jen ten pocit nenávisti, který k němu cítila.
Jak dlouho tam mohla být? Rok? Či deset? Nepočítala to, ale rozhodně to nějaký ten pátek bylo. A najednou přišla hrozba nukleární války. Ten muž, který si ji a několik dalších Aspektů koupil, dostal strach a opustil dům, všechno, jen aby se dostal do vesmíru či krytu, hlavně aby přežil. Bylo mu jedno, že ona a ostatní mohou zemřít. Ale byli volní, museli se dostat do bezpečí, než to všechno vypukne, museli přežít, aby jejich rasa mohla dále žít. Sotva se šourala, opírala se o stěny domů, jen aby se doploužila ke zbývajícím lidem, kteří ještě neodletěli do vesmíru. Následně si pamatuje jen ten pocit, kdy její tělo dopadlo na zem a mužský hlas. Neměla na sobě nic, byla pokryta jen prachem a špínou.
Blik. Do zavřených víček se jí opře světlo. Ale nehřeje. Není to sluneční svit. Co to v tom případě je? Pomalu zamrkala, rozhánějíc tak mžitky před očima. Ležela na boku, aby si zbytečně neubližovala, kvůli jejím zádům, které měla zalepené a obvázané, zbavené infekce. Dokonce na sobě měla nějaké šaty. Pomalu se posadila, zmateně se rozhlížejíc kolem sebe. Netušila, kde to je. Byla to chladná místnost, s malým oknem u stropu. V žilách měla napíchnuté kanily a podobné věci, které nedokázala poznat. Ne zrovna šetrně si je vytáhla. Nezajímala ji krev na jejích rukách, zažila i horší bolest. Když se však postavila na vratké nohy, tíhu svého těla neunesla a začala se hroutit k zemi. V tu chvíli si však zachytil nějaký mladík. Mohlo mu být tak osmnáct, byl to člověk, vypadal i mladší jak ona. Když však promluvil, poznala ten hlas, který slyšela předtím, než upadla do bezvědomí. Prý byla mimo téměř týden a něco. Zmateně a dost vyděšeně na něj hleděla, oči zčernalé jako ty nejtemnější propasti. Snažila se od něj dostat co nejdál, tak dlouho byla v nepřátelském prostředí, že jí ani nepřicházelo na mysl, že by je lidé odsuzovat nemuseli. A to přesně tento mladík, Adrian, jak se nakonec dozvěděla, dělal. Bylo mu jedno, že je to nějaký Aspekt. Potřebovala pomoc, a tak jí pomohl. Držel ji jemně, ale zároveň pevně, pomohl jí posadit se zpátky na postel.
Od té doby z něj byla naprosto unešená. Netušila, zdali před otroctvím někdy byla zamilovaná, takže ho brala jako její první a vlastně i poslední lásku. Byl tak ochotný a hodný. Bylo jedno, že je člověk, že ji jeho rodiče nenáviděli, protože byla jiná. Ona ho milovala a on miloval ji a o to přeci šlo. Společně přežili spojení dvanácti vesmírných stanic na Archu. V podstatě se zřekla své funkce Ochránkyně Aspektů, jen aby mohla být s ním. Byl to syn vysoko postavených lidí v tom vesmírném komplexu, tudíž nemusela pracovat, byla většinu času zavřená v pokoji, moc nevycházela ven, všech se bála. A najednou byla těhotná. Stále vypadala na svých dvacet let, i když strávila s Adrianem minimálně deset let, ale bylo to tady. Pod jejím srdcem rostl tvor, kterému dala život jejich láska. Ze začátku to však drželi v tajnosti, jelikož oba věděli, jak by jeho už postarší rodiče reagovali.
Adrian i Vivienne z jejich miminka byli tak nadšení, až se nakonec, teď už vyzrálý, muž, prořekl před mužem, kterého považoval za nejlepšího přítele. Myslel si, že to prozatím nechá v tajnosti, aby jeho rodiče nevyšilovali, ale to se nestalo. Ten rádoby přítel to jeho rodičům řekl a vypuklo peklo na zemi… tedy ve vesmíru. Vivienne od jejího přítele, otce jejího děťátka, odtrhli, vzali ji od něj pryč, neviděla ho hodně dlouhou dobu. Chtěli, aby šla na potrat, i doktor říkal, že je možné, že takovou zátěž její tělo nezvládne. Ona však věděla své, přežila i horší věci a její děťátko bude zdravé.
Uběhlo zbývajících pár měsíců a nemocničním pokojem se rozléhal její bolestivý křik. Porod zvládla… a stejně tak ten malý tvoreček v jejích rukách. A stejně tak, jak odtrhli Vivienne od Adriana, odtrhli i její dítě od ní, jeho matky. Křičela, prala se s nimi, když ho nesli pryč, že ho dají do dětského domova, nebudou mít takovou ostudu. I Adrian se s nimi pral. Viděl svoji lásku po několika měsících, ale jeho cit k ní se nezměnil. Chtěl jejich dítě. A zabil při tom svém snažení. Už si ani nepamatuje, koho přesně, tak dobře jí paměť neslouží. Od toho okamžiku, kdy se dozvěděla, že ho vypustí, má v podstatě mlhu. Pamatuje si jen tu příšernou bolest ze ztráty jediných dvou osob, které měla možnost za svůj život milovat, pamatuje si křik, slzy a několik let v apatickém chování, kdy se musela postavit na vlastní nohy, jelikož ji Adrianovi rodiče zavrhli.
Co dělala v tom období, než se dostala k ochrance, si nepamatuje. Kdykoliv se snažila najít své dítě, někdo jí to překazil. Doteď neví, co se s ním stalo. Je to už přes čtyřicet let, je jí však jasné, že pokud ho nevypustili, někde tam je. Buď ve vesmíru, nebo na Zemi. Žije, protože má v sobě geny Aspektu. Stále doufá, že se s ním někdy potká, bude mít možnost ho poznat. Do období před nějakými deseti až dvaceti lety má mlhu. Apatickou mlhu, kdy většinu času trávila zavřená před lidmi, kteří jí chtěli ublížit, protože byla jiná. Jeden z momentů, které si však pamatuje, je ten, kdy se chtěla zabít. Prostě s tím utrpením skoncovat, stejně už neměla pro co žít. Seděla ve svém pokoji s žiletkou mezi prsty, hleděla na ni, na to ostří a pomalu udělala jeden vodorovný tah, když jí do pokoje kdosi vpadl. Byla to jeden z mála Aspektů, který přežil nukleární válku. A zastavila ji. Naléhala na ni, prosila a křičela. Ani se vlastně neznali, ale jelikož byli téměř sourozenci, byli rodina, bavili se spolu. A tím se probrala.
Dostala se z toho, aspoň v rámci možnosti a rozhodla se začít chovat trochu produktivně. Byla Ochránkyně Aspektů, má to v sobě, a tak začala cvičit, zlepšovala se, dělala školu, v podstatě byla neporazitelná, její vůle byla obrovská a šel z ní strach, z toho jejího mrtvého pohledu. A díky tomu se dostala mezi ochranku. Nějak nevnímala, jak se u ní neustále střídají lidé. Jak postupně stárli a ona zůstávala neměnná. Cosi se v ní však probudilo. Kromě jejího instinktu, pochopitelně. Spalo to totiž hodně dlouhou dobu. Byla tak citlivá na různou magii, byla to jedna z mála věcí, o které se v této době začala zajímat. Samozřejmě ve svém soukromí. Bylo jí jedno, zdali je to bílá či černá magie. Stále to v ní bylo a toho se zbavit nemohla.
Když v tu ránu se v ní před nějakou dobou ozval instinkt Ochránkyně, který v ní spal už pěknou řádku let. Něco se dělo. Vzdálila se ze své hlídky, šla za tím hlasem v její hlavě, který na ni naléhal, aby nějak zasáhla. Kdosi šikanoval malého Aspekta. Tomu klukovi nemohlo být ani patnáct, nebylo to od těch kluků hezké. Vybouchla a docela nehezky je srovnala do latě. Málem jednoho z nich zabila.
Díky tomu se dostala do vězení a následně mezi program Padesátku, kam jí dopomohla i její rasa. Ten program ji měl poslat zpátky na Zem, ze které má tak nehezké vzpomínky. Zdali se bála? Vlastně ani moc ne. Chránila svoji rasu, svoji rodinu, musela to udělat a nebude se za to nikomu omlouvat.
Let zpět na Zem. I tam se však vyhýbala lidem. Ne sice tak moc, jako na Arše, ale přesto. Dostala se však mezi Stráž, jelikož každý věděl o jejích zkušenostech. Mezi Stráží zůstala, i když se Padesátka přestěhovala do Kolonie. To stěhování pro ni bylo těžké, další cizí lidé, kteří ji děsili, avšak nedávala to najevo. Zvykla si však poměrně rychle, zařadila se do společnosti. Kromě služby se na veřejnosti zrovna moc neukazuje. Pokud však někdo potřebuje pomoct, ať už Aspekt či kdokoliv jiný, pomůže. Je jedno, zdali jde o magii nebo obyčejnou záležitost.

| Smazané postavy # 6

9. září 2017 v 17:38 Neaktivní postavy / Smazané postavy
- Po delší době opět probíhá velká čistka neaktivních postav, jejichž hráči se neobjevili déle jak týden bez omluvy ani jednomu Správci. V souladu s pravidly místnosti tudiž máme vyhrazené právo Vaší postavu smazat a uvolnit tak vzhled pro nové uchazeče.












Upozornění pro všechny obyvatele no. 3

2. září 2017 v 15:50 Aktuality
==========================
UPOZORNĚNÍ PRO OBYVATELE
==========================
- Prosíme všechny obyvatele Kolonie ať jsou opatrnější v sektoru B (laboratoře, čističky, průmyslové části), kde byl zaznamenán únik velkého množství hélia společně s smějící se látkou, která Vám způsobí nával smíchu aniž by jste chtěli, ale nedá se tomu ubránit.

Děkuji za Vaší pozornost